Atletický trenér Lubenský: V Paříži to byl neúspěch, od současných politiků ale změnu přístupu státu ke sportu nečekám

Rozhovor se Zdeňkem Lubenským:

Je letošní česká účast v Paříži úspěchem, či neúspěchem?

Pokud se podíváme na medailovou a bodovou bilanci, tak obecně je účast ve všech sportech neúspěchem. Tenhle fakt je potřeba pečlivě rozebrat, analyzovat, udělat z něho závěry a nějakým způsobem se z něho poučit. Ale nesdílím takové ty obecné mediální výkřiky, které vidí buď černou, nebo bílou. Myslím, že ten stav, do kterého jsme se teď tím počtem medailí dostali, je dlouhodobý. To, že v Tokiu bylo jedenáct medailí a teď pět – v tom zase tak velký rozdíl nevidím. Teď v Paříži mohlo v oštěpu třeba být o čtyři centimetry víc a v kanostice o pár šťouchů méně a bylo by to úplně jinak – říkali bychom, že to je vlastně stejné jako v Tokiu a že to je prima a tak dále.

V atletice jsme měli jedinou a vlastně nečekanou medaili oštěpařky Nikoly Ogrodníkové, takže tam ten ústup je zjevný. Dá se to přičítat třeba i nějaké generační výměně, nebo je to setrvalý trend?

No tak těch faktorů je samozřejmě více. Určitě máte pravdu, že tam je nějaká generační výměna, která už ale proběhla před pár lety nebo probíhá kontinuálně. Vedle toho jsou pak ty staré bolesti atletiky, které se těžko řeší. Já vidím pár zásadních a klíčových bodů, proč to vypadá dneska takto: Prvním je infrastruktura, která je neurologickým bodem atletiky – my máme nedostatečný počet sportovišť. Primárně se to týká halové atletiky, protože když si spočítáme, kolik máme hal, kde se dá závodit a trénovat, tak je to prostě tristní stav. To vidím jako jeden z klíčových důvodů. U těch dalších důvodů je potřeba rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným. K těm podstatnějším ještě patří nedostatek kvalifikovaných trenérů. To znamená, že máme na hřištích trenéry, kteří jsou ale z velké části takoví “polodobrovolníci” a jsou špatně placeni. Další důvod, který vnímám jako důležitý, je, že například v dorostenecké a juniorské kategorii máme úspěchy, máme talenty, máme našlápnuto k velkým výkonům, ale bolestí posledních let je to, že takový ten klíčový věk 19 až 20 let je pro mnohé zlomem a ti talenti odchází. Je samozřejmě riskantní krok vsadit vše na jednu kartu a dělat jen atletiku – takže tam ztrácíme velké množství talentů a myslím si, že to je jeden z klíčových bodů, na který se musíme do budoucna zaměřit.

Vy jste závodil na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tehdy byl sport obecně hodně centralizovaný, bylo tady ČSTV, střediska vrcholového sportu… Poté se to rozdrobilo a sport neměl své “velení”. Já četl takovou úvahu, že by pomohlo, kdybychom měli ministra sportu. Myslíte si to také?

Nejsem si jistý. Porovnávat i tu dobu před listopadem s dneškem je nesmysl, je to úplně o něčem jiném. Tenkrát tady velel pan Himl a dával jednoznačné příkazy směrem dolů – to znamená ke svazům a ty se tím pak z velké části museli řídit. Jelo to po stranické linii, takže tam nebyla šance na nějaké odmlouvání. Dneska to je jinak, nemáme žádný řídící orgán, takže je to všechno na svazech – je na nich nakolik si vyhodnotí ty své problémy a vytvoří analýzy a budou se tím případně řídit. Takže když se tady mluví o neúspěchu v Paříži, tak kromě toho, že sport nějak vypovídá o celkové společnosti, tak každý svaz a každý sport má své vlastní individuální důvody, proč to nebylo dobré a jak to zlepšit.

Vy jste říkal, že kdyby například Jakub Valdejch hodil o čtyři centimetry více a kanoisté udělali méně šťouchů, tak máme těch medailí víc. Jakou roli hraje tedy ten faktor štěstí i v tom vrcholovém sportu?

Hraje velkou roli. Člověk musí mít štěstí. Může být natrénován a může mít formu a tak dále, ale když není na správném místě, tak bohužel… V hodu oštěpem, když házíte skoro sto metrů, tak ty čtyři centimetry jsou nic, ale jsou také rozdíl mezi čtvrtým místem a medailí. A to je potom mediálně obrovské. Takže já bych vážně nebyl v tom hodnocení tak černobílý.

Stát investuje do vrcholového sportu nějakou sumu peněz – můžeme se bavit, jestli je dostatečná, nebo ne – ale když se soukromá společnost rozhodne pro nějaký projekt a investuje peníze, tak ten projekt průběžně hodnotí a dělá závěry. Zhodnocuje, jestli investovali správně, nesprávně, kde se udělaly chyby. Vyhodnocuje se u nás takto i ten sport, nebo ne? Přeci jen pro daňového poplatníka jsou třeba ty medaile jedním z faktorů, jak měřit to, jak stát nakládá s jeho penězi.

Určitě máte pravdu. Tady se nějaké peníze lijí do sportu – a hlavně před těmi velkými akcemi a hlavně do toho vrcholového sportu. Ale ty peníze nejsou velké, je to zhruba sedm miliard, jestli se nemýlím. Takže si můžeme i říct, jestli náhodou ten výsledek neodpovídá tomu množství peněz, který stát dává. Ale právě ta zpětná vazba, kterou beru za klíčovou, tam neexistuje. Když se podíváme na jiné státy podobné velikosti jako my, které mají násobně více medailí – Maďarsko, Holandsko Austrálie, která má 26 milionů dobyvatel, ale má 55 medailí – tak jak je to možné? Dívá se někdo na tu příčinu, proč oni jsou tak úspěšní? Jede se tam někdo učit? Podle mě je zakopaný pes v těch třech důvodech, o kterých jsem mluvil. A pokud se vedoucí pracovníci těch jednotlivých sportovních institucí takzvané nechytnou za nos, nebo k tomu nebudou dotlačení, tak nevidím moc velkou šanci na nápravu.

Jedna z největších hvězd světové atletiky je dnes světový rekordman ve skoku o tyči Armand Duplantis. Vy jste ho určitě viděl.

No, tak je to mimořádný talent, u kterého se sešly všechny ty aspekty, které jsou potřeba pro ten výkon. Ještě je mentálně úžasně nastavený, takže je to závodní typ. Třicet let zpátky to zase byl Sergej Bubka, který byl stejný fenomén. Takže jednou za generaci se někdo takový objeví – a pak je to totálně výjimečný výkon. Vezměte si třeba Djokoviče – to jsou osobnosti, které přesahují to úzké pole té své disciplíny nebo sportu.

Kdy budeme mít někoho takového my?

To bychom samozřejmě rádi. Ale buďme realisté, třeba ten světový tyčkař se dá vychovat i z jiné úrovně talentu než má Duplantis. Myslím, že když máte talentovaného člověka, je zdravý, má to v hlavě srovnané a jdete správnou cestou, tak skočit 5,9 metru není nemožné. Já se koneckonců o to sám v té trenérské činnosti snažím. Uvidíme, kam to půjde, závisí to na mnoha faktorech, ale všichni chceme maximální výkony a děláme pro to všechno.

Vy jste zmínil země, které jsou velikostí podobné České republice, ale mají dlouhodobě více medailí než my. A zhruba před rokem jste dával na svůj facebookový profil fotografie sportovních stadionů v Polsku a v Maďarsku, v Maďarsku bylo i mistrovství světa v atletice… A my máme stadion na Strahově, který vypadá tak, jak vypadá. Čím to je, že se nedokážeme koncentrovat na tyto věci? Vždyť těch peněz tady není řádově méně než v Maďarsku nebo v Polsku.

Tak zaprvé – Praha je specifická. Já jsem veliký kritik magistrátu a pražských politiků, kteří jsou neschopní z toho sportovního hlediska cokoliv prosadit a realizovat. Možná pokud se to týká fotbalu, tak ano, ale ostatní sporty jsou prostě na okraji jejich zájmu. Ty nešvary se asi táhnou už z minulosti – není dostatečný tlak na politiky, jsme příliš submisivní, pořád o něco prosíme, pořád se omlouváme, nikdo si není schopný dupnout, medializovat problémy a tak dále… Pak ty výsledky jsou takové, jaké jsou. Když potom porovnám výsledky olympiády s podmínkami, které máme, tak ty výsledky jsou vlastně docela dobré. My třeba nemáme stadion, máme provizorní halu – a jsme samozřejmě rádi, že na rozdíl od jiných můžeme vůbec v hale fungovat. Ale fotbalisté nám vzali Rošického stadion a my se tak různě plácáme po náhradních řešeních.

Myslím, že běžný občan se více zabývá sportem jen když je olympiáda. Jinak má představu, že to je podobné, jako to bývalo – ale ono se to zjevně zhoršuje, jak říkáte.

Určitě se to zhoršuje. Když to porovnám s podmínkami před třiceti lety, tak z tohoto hlediska byly jednoznačně lepší dříve. Bylo by potřeba si nelhat do kapsy a neříkat, jací jsme profíci a jaké máme podmínky. Gró těch sportovců nejsou profíci. Teď mluvím o sportech, který nejsou takzvaně profesionální – to jsou ty olympijské sporty jako atletika, plavání, box a další. Nemluvím o fotbalu, hokeji, golfu a podobných. Tady se vlastně pro tyto sporty nedělá nic a jestli s tím nepohneme, tak se budeme točit v kruhu. A za ty čtyři roky si tady říkat, že máme ne pět medailí, ale tři medaile.

Neměly by si ty sporty samotné být schopné vygenerovat nějakou osobnost, která by lobbovala a tlačila na politiky? Není to i selhání toho sportovního prostředí, že taková osobnost není?

Souhlasím, ale nemám mandát mluvit za celý sport. Znám ale trošku pana Kejvala a další lidi, kteří jsou v těch vedoucích pozicích. A vidím i v průběhu času, jakým způsobem se podvolují – a to i takovým těm politickým, nátlakovým, progresivistickým tendencím, které ten sport ničí. Kvůli zachování svých funkcí a tak dále se často bojí říct cokoliv negativního nebo bouchnout do stolu. Nechci paušalizovat, ale tohle vidím jako velký problém. Nejen ti vedoucí představitelé, ale drtivá většina lidí se bojí říct svůj názor – raději mlčíme, než abychom si zbytečně nedělali problémy… Tohle ale vytváří to nezdravé podhoubí, které pak způsobuje to, že děkujeme ministrovi za to, že nás v té době covidu možná pustí do haly a tak dále. Tahle ustrašenost a bázlivost je nedůstojná a fatální.

Velké téma bylo i to slavnostní zahájení olympiády a jestli nebylo zneužito k nějaké progresivní ideologii. Kritizoval jí i kardinál Duka ze svojí pozice, diskutovalo se také o tom, že tam boxují ženy, kteří podle některých jsou muži. A to řešili i lidé, které vlastně sport ani nezajímá, což přehlušilo i ten sportovní charakter. Řešili jste to i vy s našimi sportovci?

Já jel do Paříže s tím, že se těším na atletiku. A to dokonce předčilo moje očekávání, byl to nádherný zážitek – od rána do večera plný a krásný stadion, Francouzi umí fandit, byly tam vynikající výkony – tohle všechno ve mně zanechalo maximálně pozitivní dojem. Ale samozřejmě jsem nemohl nevidět to, co se dělalo v rámci toho slavnostního zahájení. To bylo šílené. A tady znovu vidím tu tendenci přivírat oči a raději o ničem nemluvit. Ale tohle je dlouhodobý proces, není to jen tento výstřelek. Posledních několik let vidíme, jak jsou sportovní organizace prorůstány touto snad progresivisticko-genderovou ideologií. To, že boxuje s ženou chlap nebo hermafrodit, tak to se přece objevilo už pár let zpátky v Americe – na univerzitních závodech, třeba. Mě ale nikdy nenapadlo, že by se to stalo na olympiádě. A já se jen bojím chvíle, kdy tohle potká atletiku – to bude konec ženského sportu. Nevím, jak se k tomu ti sportovci budou stavět. Co mě ale překvapilo, je, že ty boxerky tam zápasily dál. Kdyby řekli, že to budou bojkotovat, tak by se to asi muselo řešit. Nikdo se ale neozve, že? To je ta všudypřítomná poslušnost.

Před zahájením olympiády mě také překvapilo vyjádření našeho šéfa olympijského svazu, pana Kejvala. Ten řekl, že máme první výpravu, která je vyvážena mužsky a žensky. Ale to je snad v boji o medaile jedno, ne?

Přesně tak. To je důsledek celé té politiky a nemá cenu to komentovat.

Mimochodem jsem také zaznamenal – to bylo po mistrovství Evropy ve fotbale – názory, že pokud budeme chtít medaile z těchto typů akcí, tak že budeme muset liberalizovat migrační politiku a napodobit týmy z Francie nebo Německa. Je to cesta?

To raději méně medailí. Ti sportovci mají reprezentovat svojí zemi, ne? Raději bych se soustředil na vychovávání našich sportovců spíše než na kupování nějakých cizích, byť supertalentovaných, běžců z Afriky.

Vy jste tady zmínil i tu takzvanou dobu covidovou. Já mám například známé, kteří s malými dětmi jezdili trénovat pryč z České republiky – třeba do Polska – aby vůbec mohli na venkovní hřiště. Myslíte si, že ta doba bude mít i nějaký dlouhodobější dopad na děti a na výchovu malých sportovců?

Myslím, že ten dopad má. Všichni vidíme, jak ty děti změnily svoje návyky, jak ta doba v nich podnítila takový pasivní způsob života. Nemají ten “drive” a ani ti rodiče je do sportu netlačí. Nevím, jak z toho ven… Vidím to jako veliké selhání nás všech, nejen státu. Proč jsme se víc nebouřili a proč jsme všechno bezmyšlenkovitě přijímali? Musíme začít asi každý u sebe. Mimo jiné: Ti reprezentanti mohli nějakým omezeným způsobem fungovat a trénovat, ale ty děti byly úplně odříznuté od sportu – a to byla podle mě katastrofa.

Znám rodiče, kteří chodí se svými dětmi hrát fotbal například do klubů a ti kluci mají nějaké fotbalové vzory a chtějí se jim nějak přiblížit. Atletika není tak populární sport a má to postavení složitější. Tak jak přivést to malé dítě k atletice?

Atletika má i tu vlastnost, že je i přípravou pro další sporty. Ona rozvíjí všestrannost, takže i kdyby někdo do budoucna chtěl jiný sport, tak atletika je vhodný začátek. Pokud rodič nebo trenér uvidí, že to dítě má talent, tak není nejmenšího důvodu v tom nepokračovat a nerozvíjet se po té atletické stránce. Závisí na disciplíně – se skokem o tyči asi nebudete začínat v sedmi letech… To dítě potřebuje získat nějaké zdravé základy, aby uměl základní věci. Často se ty děti specializují příliš brzy – ve věku osmi, devíti, deseti let – a pak v pětadvaceti jsou mentálně vyčerpaní a už se jim nechce sportovat. Ale atletika je ideální a levný sport.

Když jsem zmínil ty fotbalové vzory, tak my máme i velké atletické hvězdy – Jana Železného, Barboru Špotákovou, Romana Šebrleho, Tomáše Dvořáka a další. Ti všichni dosáhli fantastických úspěchů. A přijde mi, že by se jich mělo více využívat například ve školství. Třeba i v tak individualizované společnosti, jako jsou Spojené státy, tak je ta výchova ke sportu pro školy zásadní. Rezignovalo školství u nás na sportovní výchovu?

To školství je téma samo pro sebe. Už ta samotná výchova na školách je jedním z důvodů, proč se nedaří děti začlenit do sportovních struktur, organizací, klubů a podobně. Ty školy vytváří takové myšlenkové podhoubí inkluze a dalších modernistických věcí – nesoutěžit, brát ohled na toho nejslabšího, nikoho neurazit a tak dále… To na těch školách vidím, zvětšuje se to a ty důsledky se za nějaký čas projeví – možná ty plody budeme sklízet už na té příští nebo následující olympiádě, bohužel. A my jsme si říkali, že z dvou bilionového státního rozpočtu je vyčleněno na sport sedm miliard… To je přece důsledek toho, jaký ta vláda dává důraz na sport a jak vidí jeho roli v rámci celé společnosti. Ale tu vládu si někdo zvolil, takže nenadávejme jen na ní, nadávejme na sebe. Je to bohužel začarovaný kruh a jestli budeme volit tak, jak volíme nyní, tak budeme tam, kde jsme.

Postavit takové atletické stadiony, jako jsou třeba i v tom Maďarsku nebo Polsku, by byl běh na delší trať. U nás by to mohlo trvat i třeba deset, patnáct let. A je vůbec nějaká taková stavba u nás v plánu?

V plánu nic takového není. Evidentně tahle politická garnitura nás už ničím pozitivně nepřekvapí, takže tudy cesta nevede. Ale ten problém je obecnější – tahle společnost je založená na dotacích, přerozdělování peněz a tak. To znamená, že jakýkoliv proces – výstavba stadionů, investice do sportovní infrastruktury a další – je tak zatížený byrokracií, dotacemi a převodovými pákami, že se nic podařit ani nemůže. My opravdu potřebujeme někoho, kdo bude chtít nízké daně, malý stát… Potřebujeme nějakou opravdovou pravicovou stranu, ale tu tady nikde nevidím. Potom nebudeme prosit magistrát, aby se jim za čtyři roky podařilo něco nastartovat, protože oni čekají na to přestřihávání pásky, aby byly před těmi dalšími volbami vidět. Dokud tenhle systém neskončí, tak se nemůžeme nikam hnout.

Překvapuje mě, že to říkáte. Když čtu rozhovory s lidmi z vaší branže, tak většinou spíš říkají, že potřebují víc peněz. Taková kritika – jako ta od vás – od nich nezní.

Peněz asi potřebujeme víc, ale to není ten hlavní problém. My je potřebujeme lépe distribuovat a potřebujeme nastavit takový systém, který bude životaschopný, funkční a dlouhodobý. Nemůžeme se přece podle výsledku každých voleb zařizovat znovu od začátku – ti lidé ve vedoucí funkci se za dva roky zaučí a pak zase mají už jen dva roky do dalších voleb. To je začarovaný kruh, ze kterého se bez fundamentální změny politiky nedostaneme.

Nesměřuje to vlastně k tomu, že náš stát rezignuje na vrcholový sport jako takový?

Ale to by to tak musel říct. Pakliže máme státní reprezentaci, která jede na olympijské hry, mistrovství světa a tak dále, tak tam vysíláme atlety, kteří mají reprezentovat Českou republiku. A ta se o ně adekvátním způsobem musí postarat. A ne je kritizovat, že špatně reprezentovali a mají slabé výkony, když jsme jim ale ty podmínky k dobrým výkonům nevytvořili. Není to všechno o penězích, je to o tom systému, který prostě hází těm jednotlivým účastníkům klacky pod nohy. Vezměme si to Holandsko, které má 17 milionů obyvatel a medailí má násobně víc než my – jak je to možné? Dívá se někdo na to, proč to tak je? Zjišťuje někdo ty důvody úspěchu? Ne. My to jen zhodnotíme, konstatujeme, budeme si chvíli nadávat a za měsíc o tom nikdo už ani neštěkne.