Když vás v judu porazí, stejně se ukloníte a podáte ruku. Kdo to neumí, nemá tam co dělat, říká David Klammert

Rozhovor s Davidem Klammertem:

Moderuje Adéla Konewka

V jednom z posledních rozhovorů, který jsem s vámi četla, jste řekl, že s Lukášem Krpálkem trávíte poměrně pravidelně třeba měsíc v Japonsku a že nejčastěji soutěžíte o zmrzlinu… Tak jakou máte nejraději?

To záleží, ale v Japonsku bývá vedro, tak asi nějakou vodovou. Většinou tu zmrzlinu kupuji já. Nesoupeříme přímo proti sobě, ale soupeříme o to, kdo za ten trénink udělá něčeho víc. Děláme to už hrozně dlouho a člověka to motivuje.

Jak moc je pro vás důležité, že jste v tom sportu našel parťáka a kamaráda?

Hrozně moc. Občas nastane období, kdy prohráváte sérii zápasů a začne se trochu vytrácet láska k tomu sportu, ale když tam máte dobrého parťáka, tak jedete na ten další turnaj s tím, že tam je někdo, koho máte rád a víte, že v tom nejste sám. I když jsme sport jednotlivců, tak máme kolem sebe skvělou partu, všichni si pomáháme. Jde to hrozně znát a proto to můžeme dělat tak dlouho.

Vy jste se vrátil z olympijských her v Paříži, kde se judistům moc nedařilo. Jak moc ovlivňuje výkon těch vašich kamarádů i vás osobně?

Tak určitě mě to zasáhne, protože vidím pod oponu a vím, co jsme pro to všichni tři museli obětovat, abychom tam vůbec byli – jak moc jsme se připravovali a kolik dní jsme byli pryč od našich rodin. Všem sportovcům přeji to nejlepší, ale těm kolem mě to přeji ještě víc, takže mě to zasáhlo. V den mého závodu se ale musím soustředit na sebe. Když se ale pere někdo z mého týmu, tak jsem daleko nervóznější, než když se peru já.

Co se v té Paříži vlastně stalo? Já jsem četla váš rozhovor, kde jste narážel na chování vašeho soupeře, ale nechtěl jste se na to samozřejmě vymlouvat.

Teď už to beru naštěstí s odstupem. Abych porazil domácího borce před domácím publikem, tak ho musím přejet o vagón – a to se nestalo, takže to beru sám na sebe. Ten zápas byl vyrovnaný, on měl jen o trochu navrch, ale byl jsem trestaný, jako by mě on přejel o parní válec – a to se nestalo. Dopadlo to tak jak mělo. Prohrál jsem a abych si zasloužil vyhrát, tak jsem měl podat jiný výkon a něco změnit. On byl dobře připravený a má to fakt zaslouženě.

Dá se zápas v judu vyloženě urvat silou?

Musela by to být obrovská síla, protože na olympiádě jsou všichni profíci. Myslím si, že tyhle soupeře byste jenom tím jedním aspektem neporazila.

Judo je tedy skloubení taktiky a síly?

Je to tak. A tím, že nemáme údery, tak u nás té krve tolik neteče.

Co máte v plánu dál?

Byla to moje druhá olympiáda. Je mi třicet let a i když jsem stále mladý člověk, tak ta kariéra v judu není úplně dlouhá, protože je to opravdu velmi náročný sport. Nechci slibovat, že dám ještě jeden olympijský cyklus, protože se to rychle mění. Ale pořád mám nějaké cíle, které bych chtěl splnit, takže se tomu chci nadále věnovat na té závodní úrovni. Za posledních sedm let jsem ve světovém žebříčku nejhůře do pětadvacátého místa, takže si myslím, že ačkoliv nejsem taková špička jako Lukáš Krpálek, tak to není vůbec špatný výkon. Takže pokud se mi bude nadále dařit, tak budu usilovat o další olympiádu.

Jaká je ta mladší základna českého juda? Dorůstá tam nějaký další Klammert nebo Krpálek?

Doufám, že mě i přerostou. Jinak jsem rád, že se nedá na judo sázet, protože zprávy od lidí, které mi ukazovali kluci z MMA nebo holky z tenisu, jsou naprosto šílené a nechápu, jak to vůbec může někdo napsat.

Dokážete si představit, jak byste ten hate snášel na té každodenní bázi?

Asi ne. Samozřejmě oni se nestali populárními ze dne na den, asi to mělo nějaký postupný vývoj. Asi je mi dobře tak, jak to mám teď. Sice jsem trochu v ústraní a nezná mě tolik lidí, ale zároveň nemusím snášet takové věci. Zároveň klobouk dolů všem, kteří se s tím potýkají – moc jim fandím a podporuji je.

Artur Omarov se nemohl zúčastnit olympijských her z důvodu zranění. Jak moc jste to prožíval?

Hrozně mě to zasáhlo. I když je Artur z jiného sportu, tak my spolu v těch bojových sportech hodně držíme, protože si dokážeme představit, co za tím vším je. Artur je skvělý člověk a obrovský bojovník. Pro ten svůj sport udělal hrozně moc. Doufám, že všechno zlé je pro něco dobré. Ve sportu se to bohužel stává.

Překvapilo vás, jak moc lidé řešili tu nástupovou kolekci od návrháře Jana Černého?

Mrzelo mě to, protože si dokážu představit, kolik za tím bylo práce a když Honza Černý tu myšlenku vysvětloval, tak jsem to pochopil. Většinou chodím v teplákách a v módě se moc nevyznám, ale bral jsem to tak, že já jsem tady od sportovních výkonů, takže jsem s tím ani žádný problém neměl.

Jak důležitý je pro vás humor? Ať už v rámci sportu, nebo v osobním životě.

Je to hrozně důležité. Když jde do tuhého, tak je to taková moje obrana a pomáhá mi to.

Máte to tak od malička?

Myslím si, že jsem si to spíš vybudoval, protože jsem zažil fakt těžké chvíle.

Co byste dělal, kdybyste nedělal judo? Přemýšlel jste někdy nad nějakou klasickou prací?

Judo je prostě nejlepší práce na světě, ale čím výš míříte, tak tím horší může být pád. Jsem člověk, který se umí nadchnout pro hodně věcí a mám rád tvrdou práci. Zároveň potřebuji být trošku pod tlakem, i když pak nadávám, že něco nesníhám, tak je mi v tom dobře. Myslím si, že tu moji houževnatost bych byl schopen přesunout i do jiného odvětví.

Je trenéřina něco, v čem vidíte svou budoucnost?

Asi ano, děti trénuji již pět let a už bych se možná rád posunul. Judo mi dalo hrozně moc a doufám, že těm dětem i něco předám. Judo má takovou přidanou hodnotu v tom, že vás někdo doslova fyzicky porazí a vy i přesto, že jste naštvaní, tak se stejně ukloníte, podáte ruku a musíte to přijmout. To je na tom to nejtěžší. Zároveň když to neustojíte, tak v tom sportu nemáte co dělat. Takoví lidé často odcházejí.

Byl jste někdy v situaci, že jste se nechtěl uklonit, nebo to pro vás neexistuje?

To pro mě neexistuje, beru to jako samozřejmost. Určitě jsem někdy nespokojený s výsledkem nebo naštvaný na soupeře, ale vždycky se ukloním. Navíc kdybych to neudělal, tak bych dostal sankce a nemohl bych třeba měsíc startovat. Poškodil bych tím své jméno i vlast. Vím, že se to v judu občas stane, ale mně se to naštěstí nikdy nestalo.

Existuje v judu pozice sparing partnera a dá se tím živit?

My je máme a hrozně moc pomáhají. Uživit se tím určitě nedá.

Co holky a judo? Je Renča Zachová tou průkopnicí v zpopularizování juda?

Ano a je to zaslouženě. Renča vyhrála mistrovství Evropy jako první Češka po dvaceti letech, takže je to fakt úžasný výsledek, který se zapsal do historie juda. V Česku nemáme moc žen, které dělají judo, ale myslím, že právě ona to může trošku změnit. V některých státech je to ženské judo velmi populární, u nás ještě tolik ne. V Česku máme spoustu výborných sportovkyň a moc před nimi smekám, jsou inspirující.

U vás na Instagramu člověk najde buď judo, nebo hory. Jsou hory to místo, kde umíte vypnout?

Ano, myslím si, že to tak je. V posledních pár letech jsem si ty hory hrozně moc oblíbil. Je to i skvělá fyzická aktivita. Ty hory jsou jako život – ty nejhezčí výhledy jsou po tom největším stoupání.

Jak jste se k judu dostal?

Abyste vydržel ve vrcholovém sportu, tak ve vás musí být touha vyhrávat a musí vás štvát prohry. Judo v překladu znamená “jemná cesta” a podle mě se z toho ta jemnost vytratila – že to je jen tvrdé a drsné.

Artur Omarov popisoval takové podpultovky – něco, co se nesmí dělat, ale děje se to – že si třeba lámou prsty. Děje se něco takového i v judu?

Určitě to trochu jde a člověk si tím pomůže, ale není to úplně běžné.

Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že byste utekl k nějakému jinému sportu?

MMA má vzrůstající tendenci a před tím fakt klobouk dolů. Kluci se musí chovat jako vrcholoví sportovci – trénují dvakrát denně, obětují tomu všechen svůj čas. Moc jim fandím. MMA sleduji, líbí se mi to a znám tam hodně kluků. Jsou to fakt skvělí chlapi, kteří si to zaslouží a jsou to sportovci se vším všudy. Ale nemám ambice, že bych k tomu sportu nějak přešel a asi to ve mně ani není. Ti kluci musí umět přepnout, a to bych asi neuměl. Občas si chodím zaboxovat, potahat na nějaký grappling nebo jdu na nějaké hodně lehké sparingy MMA, ale to je zatím všechno.