Nebudu lhát, baví mě mlátit lidi a chci být nejlepší na světě, říká česká hvězda v UFC Tereza Bledá

Rozhovor s Terezou Bledou:

Když vás poslouchám a čtu rozhovory s vámi, tak mě absolutně udivuje, jak zdravě sebevědomá žena jste. Jaká k tomu byla cesta?

Myslím, že mě tak vychoval táta – ten nedělal mezi mnou a bráchou žádné rozdíly. Od dětství jsem si věřila a měla jsem zdravé sebevědomí.

Četla jsem, že vám vyhovovalo být na většině místech jediná žena.

Ano, ale už se ten sport trošku změnil. Žen je v něm na světě dost, v Česku jich tolik nebylo, ale už se to měnit začíná. Samozřejmě dostat se na tu profi úroveň trvá dlouho, takže ještě nějakou dobu potrvá, než těch žen tam přibude. Ovšem začíná to být populární sport, začíná s ním i hodně dětí.

A v kolika se s tím dá začít? 

Nabírají se děti zhruba od první třídy, ale to není MMA, učí se spíš koordinaci pohybu, učí se kotrmelce, učí se padat a dělají to zkrátka formou her.

Vy jste chtěla k armádě a já jsem zrovna nedávno vedla rozhovor s bývalým generálem Andorem Šándorem a on říkal, že je až smutné, jak málo lidí by bylo ochotno a schopno bránit naší zemi. Kde se u vás vzala ta záliba k vojákům?

Mně se tam líbilo to, že je tam řád a že jsou tam fyzicky velmi schopní lidé.

Když se vrátíme ještě zpátky k tomu dětství, byla jste dítě podivín?

Já byla docela šprt. Byla jsem dítě učitelů, takže jsem musela mít jedničky. (smích) A teď jsem spíš nerd, mám ráda ty počítačové hry a tak dále. Rodiče vždycky dbali na vzdělání, můj brácha to splnil podle jejich představ, šel na vysokou školu. Já na to nikdy moc nebyla. Jako dítě jsem chtěla být veterinářka, právnička, pak ten voják… Ale říkala jsem si, že třeba až skončím kariéru, tak si tu vysokou školu dodělám.

Jste v situaci, že kdybyste musela s MMA teď hned skončit, tak se uživíte třeba jako trenérka? Nebo by to nebylo tak jednoduché a ta škola by vám opravdu chyběla?

Myslím si, že kdybych musela hned teď skončit, tak jsem v prdeli. (smích) Ale ne, jako trenérka bych se asi uživila. Ale upřímně – já jsem dost introvert a vím, že s lidmi pracovat nechci.

V bojových sportech ti čeští sportovci nemají úplně ideální podmínky pro to, aby mohli sportovat naplno, protože vedle toho musí dost často pracovat. Nebo se pletu a už je to jinak?

To záleží na úrovni. A hodně záleží i na sociálních sítích. Ve sportech obecně nežijete z těch soutěží, žijete ze sponzorů. Dejme tomu, že ty soutěže jsou fajn, jsou to peníze navíc. Občas máte hodně peněz, zvyknete si na to a najednou ty peníze nejsou. Buď máte zranění, nebo přijdete o sponzory… 

Kolik je ta měsíční částka, se kterou se má člověk dobře?

To je tolik, aby mi to uhradilo všechny povinné platby za ten daný měsíc – i náklady na cesty na tréninky, což je poměrně dost peněz. Zhruba kolem patnácti tisíc korun měsíce. Mělo by to pokrýt samozřejmě i jídlo pro mě i pro pejsky. (smích) Tedy zhruba kolem šedesáti tisíc korun.

“Rezignovala jsem na to vysvětlovat lidem, že MMA má také ženskou stránku.” To jsou vaše slova. Rezignovala jste i na to, že máte možná oproti mužům menší uznání? 

Já bych řekla, že je to přirozené. Je to tak v hodně sportech. Myslím si, že MMA je na tom třeba oproti ženskému fotbalu dobře. Šampionky UFC mají nádherné platy, jsou to hvězdy a lidi ty zápasy fakt baví. Ovšem chlapi jsou rychlejší, silnější a atletičtější.

Sledujete ty medailonky?

Ne. Sledovat sport mě moc nebaví. Jediné, co jsem ochotná sledovat, je MMA. A to fakt jenom ty galavečery. (smích) MotoGP a Formule mě také docela baví.

Setkala jste se někdy s odmítnutím? Typu “ženskou já bít nebudu”, nebo “ženská tady nemá co dělat”?

Od profíků ne, ale od nějakého egoistického mlaďase ano.

Jak vnímáte ten rozdíl mezi ženou a mužem na tréninku?

Rozdíly jsou obrovské. Ten chlap je třikrát rychlejší, čtyřikrát silnější a mnohem víc atleticky nadaný. Já si myslím, že mám pohybové nadání, ale je mi to na prd, když půjdu zápasit s chlapem, který je rychlejší i silnější. I v mé váhovce jsou extrémně rychlí.

Vaše maminka si přála, abyste byla gymnastka. Byla zklamaná, že nemá doma tu růžovou holčičku s těmi třpytkami?

Maminka se snažila, ale já to opravdu nesnášela. Pamatuji si, že jsem měla růžovou sukýnku a úplně jsem zuřila. (smích) Měli jsme hrozně přísnou trenérku a fakt jsem ten sport nesnášela.

Jak moc vás ovlivnil starší brácha?

Jako dítě jsem na něm byla furt přilepená. Byl skvělý, odnikud mě nevystrkoval. Bral mě s sebou, když šel ven se svými kamarády, toho jsem si vážila a hodně se o mě staral. Brácha je hodně chytrej a také dělal různé sporty.

Existuje nějaká typicky ženská činnost, která vám dělá radost?

Když je úplně čistě uklizeno. Nesnáším to uklízení, ale když je pak úplně čisto, tak mám radost.

Žena musí při sportovní kariéře řešit i menstruaci, hormony… Jak jste se s tím naučila pracovat?

Tak na tohle se mě ještě nikdy neptali. (smích) Ve sportu má hodně žen nepravidelnou menstruaci a když už jí dostanou, tak je často hodně bolestivá. Mně nepomáhají na tu bolest ani prášky. Vždycky se modlím, ať to nevyjde na zápas, to by bylo špatné.

Jak to máte s emocemi?

Všimla jsem si, že se dokážu rozbrečet ze vzteku.

Jako třeba na tréninku nebo kdykoliv?

Vím, že když mě něco dlouhodobě štve na tréninku, třeba že se potýkám s nějakým zraněním, které mě v tom tréninku nějakou dobu omezuje, tak jsem z toho opravdu zoufalá. Kolikrát mi začnou téct slzy a ve vzteku hledám, co bych rozmlátila. (smích)

Ráda bych se s vámi pobavila o dětech. Vy jste jednou řekla, že děti mít nechcete, nikdy jste je mít nechtěla a že je to od vás možná sobecké. Mně osobně to sobecké nepřijde.

Hodně lidí, kteří děti mají, odsuzují ty, kteří mít děti nechtějí. Možná se to změní, nevím. Teď je nechci.

Vy chcete ukázat, že v tom MMA nejste jenom duté hlavy.

Snažím se o to. Ale upřímně na sobě pozoruji, že po pár letech v tomhle sportu se už začínám trošku zakoktávat a ztrácet slova.

Cítíte, že rány do hlavy začínají být problém?

Upřímně nevím, jestli je to těmi ranami do hlavy, nebo je to tím, že úplně nevyužívám svůj intelektuální potenciál. V tom sportu využíváte mozek totiž dost jednostranně a nevzděláváte se nějak jinak – jedině v rámci toho sportu.

Vy jste vyhledala mentální kouče. K čemu vám to pomohlo?

Já jsem začala s Marianem spolupracovat kvůli zranění, díky kterému jsem si nevěřila na tréninku. On mi velmi pomohl. Pak jsme se zhruba dva roky neviděli a najednou jsem znovu dostala pocit, že bych s ním ráda spolupracovala. Marian má takový dar, že umí odhadnout, jak s tím člověkem pracovat.

Co ty emoce během zápasu? Umíte je krotit?

Dřív jsem nebyla vůbec nervózní. Prostě nebudu lhát, baví mě mlátit lidi a chci být nejlepší na světě. (smích) Líbí se mi ta dominance, líbí se mi být lepší než ta druhá. Vždycky jsem na trénincích dost dřela. Cítím, že jsem teď ale mnohem opatrnější, už si nepřijdu tak nesmrtelná jako dřív.

Jaká je teď ta další štace v UFC? 

Znovu podepsat smlouvu, takže jde o to vyhrát. Teď se hodně soustředím na své zdraví.

Kterého z vašich plyšáků máte nejradši?

Toho, co mám nejdéle.

Má nějaké jméno?

Medíček. (smích) Už mám jen pár vyvolených plyšáků, ale nespím s nimi v posteli. (smích)