Není to sport pro hloupé lidi. Už jsme to dokázali, říká zápasnický veterán André Reinders

Rozhovor s André Reindersem:

Kolik bys musel dostat za zápas, aby ses vrátil do klece?

Takhle nepřemýšlím, tu kariéru jsem v sobě už tak nějak uzavřel.

Částečně ses ale vrátil, že? Ty jsi měl zápas v grapplingu (účelem zápasu je dostat soupeře do situace, kdy se musí vzdát - pozn.red.).

Ano, ale tak to je taková sranda. MMA zápas a příprava na něj je úplně něco jiného. Navíc jsem ještě zápasil v kategorii Masters – to znamená, že to byli dědci jako já.

Už jsi v kategorii dědků, jo?

Přesně tak. (smích)

Je být trenérem větší dřina než zápasení?

Paradoxně je to asi větší stres. Chtěl bych mít všechno dokonalé, aby to fungovalo, jak má. Samozřejmě to úplně nejde, je tam spousta vlivů, spousta lidí. Zatímco když člověk zápasí, tak je zodpovědný sám za sebe. Když dostanu do huby, tak jsem dostal do huby já. Extrémně mi záleží na těch holkách i klucích, kteří do té klece jdou a ty emoce se občas těžko potlačují.

Říkáš, že jsi v normálním životě kliďas.

V té kleci ale jdou emoce ven, všechno jde ven. Předvádíte ten svůj maximální výkon, chcete prodat všechno, co ve vás je. V běžném životě se ale musíte trošku utlumit a šetřit energii. Těch stresových situací je v tom sportu tolik, že pak se ještě stresovat nějakou kravinou v běžném životě – to už nám prostě prostě nestojí za to.

Proměnila se ta sorta lidí, kteří začínají s bojovými uměními?

Rozhodně ano. Dřív k tomu sportu přicházeli většinou lidi, kteří za sebou měli nějaké zkušenosti v bojových sportech v tělocvičně nebo na ulici. Dneska, jak je ten sport ohromně sledovaný a samozřejmě ta fanouškovská základna násobně vzrostla, tak těch lidí, kteří si ho chtějí zkusit – třeba jen kondičně – je samozřejmě mnohem víc. To znamená, že k nám chodí spousta holek, spousta běžných lidí, kancelářských manažerů, kteří to chtějí jenom zkusit a chtějí vědět, o čem to je. Máme i hodně dětí.

A přijde ti, že opadá ten názor, že je to sport pro hloupé lidi, kteří se jenom mlátí, nebo kteří se chtějí v té kleci zabít?

Tento názor mají už fakt jen hloupí lidé. Chápu, že se ten sport nemusí každému líbit, ale odsuzovat ho jenom proto, že se mi zrovna nelíbí a dávat tomu nějaké negativní nálepky, to je za mě znak hlouposti. Už jsme dokázali, že to není sport hlupáků, že je to sport v podstatě pro každého. Jak říkám, my trénujeme děti od šesti let, trénujeme holky, manažery, trénovali jsme tebe…

Jak často se ti stává, že se k tobě sbíhají sportovci z jiného sportu?

Často. Mám několik hokejistů, krasobruslaře a spoustu dalších sportovců. MMA je zkrátka zajímavé, atraktivní a je spousta lidí, kteří to chtějí zkusit. Navíc je ten sport hodně fyzicky náročný, takže někdo to bere i jako kondiční přípravu.

Vybíráš si lidi, kteří ti do gymu přijdou, nebo dáš šanci komukoliv?

Probíhá to přirozeně. Ten náš tým má nějakou energii, nějaké nastavení. Já nějak působím na lidi a když na někoho působím negativně, tak ke mně stejně nepůjde.

Jako trenér musíš ke každému přistupovat velmi individuálně. U koho ti to naladění trvalo nejdéle?

Jedna věc je to, že máš pravdu. Určitě se člověk musí na ty lidi nějak naladit. Když se mě někdo ptá, co tréninkově potřebuje, tak kromě nějakých zkušeností, technických znalostí a podobně, tak je to určitě empatie. Můžete mít dva bojovníky, který jsou na tom fyzicky, talentově i technicky téměř identicky, ale ta mentální stránka je často rozhodující.

Kdo je tedy tím nejkomplikovanějším svěřencem?

Nedokážu úplně jmenovat, každý je jiný. Samozřejmě jsou lidé, se kterými jsem v dennodenním kontaktu, a tak často řešíme i osobní věci. Jiní mají spíš odstup a řešíme to, až když je třeba nějaký problém.

Je těžké balancovat na té hranici trenér-kamarád?

Je to velmi těžké. Já třeba nesnáším křivdu a když se s tím potýká někdo z mých bojovníků, tak mám problém udržet nervy na uzdě, ale samozřejmě člověk musí udržovat nějakou profesionální linii. Na jednu stranu chci mít s každým nějaký osobní vztah, na druhou stranu musím být profík a pro všechny ta pravidla musí být stejná.

Jsi i sám sobě psychologem? Radíš se s někým o své práci?

Nejsem vystudovaný mentální kouč nebo psycholog, mám vystudované sociální vědy. Převážně čerpám ze svých zkušeností. Nemám na to žádnou speciální školu, ale mám okolo sebe lidi, kteří se tomu věnují, například Marian Jelínek, známý mentální kouč, který s námi spolupracuje. Ale v 99 procentech případů se to snažím řešit sám a věřím, že to dělám dobře.

Ten sport býval ryze mužskou záležitostí, ale holky tam vstupují čím dál tím víc a jsou velmi kvalitní. Je zapotřebí se ženami komunikovat jinak?

Určitě. V některých věcech jsou ty holky často otevřenější a více se svěřují. Jsou taky emocionálnější, kluci jsou trošku racionálnější.

Kolikrát jsi plakal po nějakém vlastním zápase?

Párkrát se to stalo, ale nepočítal jsem to. Každý zápas je důležitý. Rozhoduje, jestli půjdete nahoru nebo dolů. Hodně tomu obětujete a prohra bolí. Navíc, kolikrát jsou ti kluci v situaci, že i když jsou zranění, tak do toho zápasu musí, protože by se jinak neuživili.

Vážení zápasníků je velmi kontroverzní a hodně se řeší. Některé světové organizace už dokonce zavedly limit, kolik ten zápasník může maximálně shodit, aby ho to zdravotně neohrožovalo. Třeba Matouš Kohout řekl, že tohle už nikdy víc.

Ano, tohle by se mělo řešit a je to jedna z těch nejrizikovějších věcí, které v tom sportu jsou. Možná je to i tvrdší než ten samotný zápas. Řešení ovšem ještě nikdo nenašel. Je to i na nějaké soudnosti těch bojovníků, jejich trenérů, jejich týmu – je otázka, co je dobré pro tělo a co je dobré pro to, aby vyhráli.

A ty to s nimi řešíš?

Velmi intenzivně. Nějaké shazování tam být musí, je to bohužel součástí sportu a zatím jsme nenašli způsob, jak to udělat jinak, aby se člověk nedostával do nějaké nevýhody oproti soupeři. Netlačím je ale samozřejmě k tomu, aby překračovali nějaké hranice.

Ty jsi zmínil, že velká část těch zápasníků do toho jde naplno, ale dost často se řeší otázka nějakého vzdělávání. Někteří nemají ani maturitu nebo nedokončili vzdělání. Je to něco, co s nimi jako trenér probíráš?

Spíš s těmi mladšími. Říkám jim, ať se v první řadě snaží v té škole. V tom sportovním životě spoustu věcí neovlivní, může se stát nějaké vážné zranění, prohra v důležitém zápase… Plnohodnotně se z toho dokáže uživit velmi málo lidí. Většina si stále musí nějakým způsobem přivydělávat.

Někteří si vydělávají také tím, že se umí zkrátka dobře prodat na sociálních sítích a podobně.

To ano. Ten kdo to umí, tak má příjem i z těch spoluprací, podcastů a tak dále. Ale samozřejmě spousta bojovníků to nechce dělat, nechce se těm lidem takhle otevřít.

Jak moc je důležité umět z tohohle sportu odejít? Já tím narážím na jeden konkrétní případ – na Karlose.

Je to těžké, protože v běžném životě člověk dělá nějakou práci a jde do důchodu třeba v pětašedesáti, v MMA jdete do důchodu v pětatřiceti. Od pětadvaceti vás to začne živit, takže máte zhruba deset let kariéry. Karlos si to podle mě uvědomuje.

Tereze Bledé je dvaadvacet let, je strašně mladá a už teď je v nejlepší světové organizaci UFC. Když bude šampionkou své váhy, tak co potom?

Ještě tam nejsme, takže to budeme řešit, až tam budeme. Ale říká se, že je často těžší obhájit ten titul, než ho dosáhnout. Kolikrát ti šampioni říkají, že až když o ten titul přišli, tak se jim ulevilo, protože na ně byl obrovský tlak.

Co si myslíš o vrcholovém sportování u dětí – ano nebo ne?

Sport ano, ideálně pro všechny. Já jsem pro, aby byly bojové sporty vyučovány na základních školách. V některých státech v USA to tak funguje. Dá vám to do toho života tvrdost, vůli, odolnost… Co se týče vrcholového sportu, tak tam je to samozřejmě úplně jiná otázka – člověk, který říká “sportem ku zdraví”, tak je úplný debil. (smích) Vrcholový sport není o zdraví, tam je to o nějaké hraniční výkonnosti a vrcholový sportovec se neustále pohybuje na strašně tenké hraně.

Nemáš toho někdy prostě plné zuby?

Asi ani ne. Samozřejmě jsou stavy, kdy je člověk unavený a je toho hodně. Já si ten režim snažím nastavit tak, abych nevyhořel. Pokud to člověka baví a dělá to srdcem, tak to dělá dobře. I svým svěřencům říkám, že regenerace je prostě jenom další trénink, že nemůžou být jenom v té tělocvičně, jenom se mlátit, prát, nebo posilovat.