Radio Prostor

Stát dělá spoustu věcí pro důchodce, ale pro mladé lidi nedělá vůbec nic, říká stomatolog René Foltán

Stomatologie

Doktor René Foltán je přednosta stomatologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. V pořadu O všem s Markétou Rachmanovou mluvil o tom, jak se proměnila stomatologie, jestli nám opravdu chybí zubaři a například i o tom, kdy umělý zub nebo výplň nasadí robot.

O VŠEM S MARKÉTOU RACHMANOVOU

Rozhovor s René Foltánem

0:00

0:00

Rozhovor s René Foltánem:

Vy jste se asi jako kluk zubaře nebál, ne?

Nebál. Já vlastně nemám ani jednu výplň, čili lidově plombu a ani jeden vytržený zub. A zubaře jsem se nebál.

Ani jednu výplň? Jak jste to dokázal? S tím se člověk musí přece asi narodit, ne?

Nemusí. Je to o té prevenci. Ne, že by mě k tomu nějak doma speciálně vedli. Nepocházím z lékařské rodiny, ani ze zubařské. Já pocházím z Havířova a tam byl takový program fluoridace vody v době, kdy jsem byl dítě. To bylo v 70. letech. Možná je to i tím působením fluoru, který je takové, řekl bych, kontroverzní téma. Prostě to, co teklo z vodovodu, byla fluoridovaná voda. A v tom jsem vyrůstal.

Kde se v člověku bere touha být zubař?

Já se s ní nenarodil, ani jsem po tom netoužil. Jsem Husákovo dítě a původně jsem se hlásil na architekturu, kde mi výchovná poradkyně – kvůli tomu, že můj otec byl emigrant v Austrálii – rovnou řekla, ať na to zapomenu a ať si napíšu nějakou jinou školu. Za socialismu se neříkalo “soudruhu doktore”, ale “pane doktore”, to mi bylo sympatické, tak jsem se přihlásil na medicínu. To mi taky paní poradkyně řekla, že je špatně, ale že to můžu zkusit v Hradci – že tam je všeobecná a na zubaře nikdo nechce. Takže jsem si to tam napsal a asi na druhé odvolání mě v roce 1988 zařadili do ročníku. Na stomatologii v Hradci Králové jsem pak objevil takovou knížku pana profesora Kufnera, která se jmenuje Ortognátní chirurgie. To mi učarovalo a už jsem u toho zůstal. To, co já dělám, je taková, neříkám úplně architektura, ale přestavování kostí obličeje – takže je tam to, co by mě na té architektuře bavilo.

A o čem vlastně je ta vaše specializace?

Hlava a obličej je velmi medicínsky frekventovaný obor. Když začneme shora, tak máme neurochirurgy, se kterými spolupracujeme. Potom máme oči, takže úrazy očnice, nádory očnice, to jsou věci, které oční lékaři moc neřeší, to řešíme my u nás. Potom níže se už setkáváme s kolegy z ORL. A vlastně můj obor je na rozhraní medicíny a stomatologie, proto většina mých kolegům, stejně jako já, máme vystudovanou i všeobecnou stomatologii. My vlastně řešíme traumata obličeje – to znamená zlomeniny horní, dolní čelisti, jak brachiální násilí, to znamená, když si chlapi v hospodě dají do úst, tak sportovní úrazy nebo automobilové úrazy. Další věc, kterou řešíme, je onkologie. To znamená vlastně nádory v ústech a v přilehlých částech. My jsme specifičtí tím, že dobře rozumíme té funkci – to znamená té okluzi nebo skusu – a také rozumíme estetice, takže se snažíme rekonstruovat ty defekty. Když někdo má, nedej bože, nádor žaludku a odebere se půlka žaludku, tak to na tom pacientovi není vidět. Když mu odeberou půlku obličeje, tak ten nádor sice přežije, ale sociálně je mrtvý – tomu se říká sociální smrt. A my se věnujeme i rekonstrukci těchto defektů – to znamená, že děláme takové přenosové mikrochirurgické plastiky, kdy třeba z lýtkové kosti vybudujeme dolní čelist a z přidružené kůže kůži obličeje, tak, aby to stigma pacienta bylo co nejmenší. Takže to je onkologie a rekonstrukční chirurgie. Potom jsou vrozené vady, to jsou takové různé formy podkusů, předkusů nebo nevývinu třeba kloubu nebo půlky čelisti. To jsou vady, které jsou v četnosti tak jeden na pět tisíc porodů, někdy jeden na deset tisíc, někdy jeden na tři tisíce porodů, takže těch vad je poměrně dost. To je to, na co se specializuji já. A potom jsou takové řekněme velké stomatochirurgické záležitosti, když se vám vyvine nějaká velká cysta v zubní čelisti, máte špatně uložené zuby moudrosti nebo máte nějaké problémy se slinnou žlázou, tak to všechno řešíme. A to jsou takové čtyři základní soubory toho mého oboru, který se nazývá ústní, čelistní a obličejová chirurgie. A jak jsem říkal, na té hlavě se setkává spousta oborů, se kterými musíme spolupracovat. A to je na tom zajímavé.

Kdybychom to měli nějak kvantifikovat, tak těch případů je spíš více, nebo méně než třeba před dvaceti lety?

Myslím si, že je méně úrazů.

Takže jsme opatrnější.

No moc nechodíme do hospodu a nebijeme se. (smích) V těch divokých devadesátkách jsme měli i střelná poranění v obličeji, tak to už nemáme. To brachiální násilí vymizelo, také se výrazně zlepšila bezpečnost aut – před dvaceti lety nebyl airbag úplný standard. Ale zůstaly ty sportovní úrazy. Co se taky změnilo, je složení třeba onkologických pacientů. Já už jsem v nemocnici třicet let a když jsem nastoupil, tak klasický nádorový pacient byl rozvedený, nižší střední třída, skoro alkoholik a starý člověk. Teď bohužel máme i mladé a zdravé jedince, kterým je třeba přes čtyřicet let, a to pro nás znamená velmi mladí. To souvisí s HPV viry, což jsou viry, které dělají třeba karcinom děložního čípku a taky udělají karcinomy v ústech, někdy se to bere jako sexuálně přenosná nemoc. Takže tady se objevila nová skupina pacientů. Zase na druhou stranu tady máme velkou naději, že ty nádory jsou vlastně preventabilní, takže se snad podaří dost proočkovat jak ženy, tak i mladé chlapce. Vrozených vad je stejně jako dříve, akorát se u nich teď hodně tlačí na estetiku. Dříve se říkalo, že funkce je nejdůležitější. Teď ten pacient jednoznačně ví, že se může výrazně zlepšit estetika jeho obličeje a ten požadavek je celkem oprávněný – takže to se změnilo.

Když se bavíme třeba o té onkologii, tak samozřejmě primární je uzdravit toho člověka, respektive dostat ho do nějaké remisní fáze a tu estetiku řešit až na druhém místě. Ale když se bavíme zvláště o té obličejové části, tak i to je velmi významná součást léčby, že?

Na to je takový filozofický pohled. Já pracoval v Zurichu a v Anglii, kde se trochu změnila i ta moje filozofie ohledně léčby nádorů. My v Česku často vnímáme nádor jako lokální onemocnění, ale ono je to onemocnění vlastně celkové, že. Musí vám selhat imunitní systém, aby se ten nádor rozvinul. A když přijmete tento pohled, tak vlastně to, co se vedle léčby samotné snažíme primárně dělat, je zlepšit kvalitu života pacienta. A s tím jde v ruku v ruce právě i ta nezbytná nutnost rekonstrukce. A to jak funkční, tak estetické.

Jaká je vlastně situace ve vzdělávání stomatologů?

My máme takovou zvláštní právní úpravu pro zubaře. Když všeobecný lékař dokončí lékařskou fakultu, tak nemůže pracovat samostatně. Od roku 2008, vlastně od přístupových rozhovorů k Evropské unii, se ta stomatologie změnila natolik, že my musíme vychovat zubaře tak, aby v den úspěšného složení poslední státní zkoušky si byl schopen otevřít soukromou praxi a nepotřeboval žádný dozor ani postgraduální vzdělávání. My tohle na 1. lékařské fakultě akceptujeme, úplně jsme překopali kurikulum a učíme velmi prakticky. Máme něco, čemu říkáme výukové sály – tam jsou takovými boxy oddělené ordinace. Je tam 26 křesel, u kterých medik A dělá medikovi B sestru a v polovině pracovní doby se vymění. Takhle pracují už od poloviny čtvrtého ročníku a celý pátý ročník. Pracují pod dozorem, sami si objednávají pacienty a sami vlastně dělají tu praxi tak, jak ji budou dělat, až skončí tu fakultu. Samozřejmě tím, že na to máme 5000 hodin, tak ta úroveň je opravdu bazální – stomatologie je mnohaúrovňová. Ale ty špičkové pracoviště, špičkové procedury, jsou problémem postgraduálním. Náš standard je naučit medika tak, aby si otevřel praxi a byl schopen poskytnout veškerou péči “na pojišťovnu”, zbytek ať se naučí postgraduálně. A protože ta péče je trošku levnější než u zubních lékařů na obvodě, tak máme dostatek pacientů a ta možnost té praxe je to, co dělá z té 1. lékařské fakulty velmi atraktivní záležitost. Existuje i mezifakultní a meziuniverzitní výměna a třeba švédská Karolinska Institutet, jedna ze tří nejlepších světových zubařských škol, k nám pravidelně posílá studenty a my tam můžeme posílat naše studenty, čehož si velmi vážíme. Ale bohužel ta výuka je strašně drahá. Prostě zubní lékař udělá jednu výplň za nějakou cenu, tomu medikovi se to napoprvé nepodaří, napodruhé nepodaří, napotřetí nepodaří, napočtvrté už to má, ale ta spotřeba toho materiálu raketově stoupá, také nepracuje tak efektivně, protože to ještě neumí. Takže roční náklad na českého zubního lékaře na vysokých školách je zhruba 380 tisíc korun. To jsou data, které pan děkan Repko z Lékařské fakulty v Brně prezentoval dokonce i v Senátu. To, co ale přispívá český stát, je zhruba 180 tisíc. Takže jsme zhruba 200 tisíc v mínusu a na to si musíme vydělat. Takže my žijeme v takovém paradoxu, že sami vyděláváme na to, abychom mohli dělat to, co máme dělat a učit ty studenty. Právě proto potřebujeme anglickou paralelku a další příjmy jsou z nějaké vědecké práce. Takže když se řekne, že je málo zubařů, tak se musíme podívat, kde je ten problém. Když na každém zubaři ročně ztrácíte 190 tisíc a měli byste řídit nějakou soukromou firmu, tak to prostě neděláte.

Mají ti studenti dostatečnou ambici a motivaci zůstat v tom oboru?

To je jednoznačné. Vlastně i v porovnání s ostatními lékařskými fakultami máme ten nejmenší dropout. Tu školu nedokončí jednotky procent. Takže ta motivace je silná a ta motivace jsou jednoznačně peníze. To nebudeme říkat, že nejsou. Studenti ví, že to, co se naučí, můžou potom monetizovat. Takže mají tendenci se učit a jsou dobří studenti. To je vždycky všechno otázka motivace.

Je něco, co vidíte, že jim dělá problém?

Zásadně jim dělá problém – a to je čím dál tím horší – sociální kontakt.

Tedy komunikace s pacientem?

Komunikace s kýmkoliv. To je strašně... Já si myslím, že je to negativní efekt sociálních sítí a jejich způsobů života. Je to paradoxní. My ty nejlepší studenty musíme učit, že když přijde pacient, tak jim musí říct “dobrý den, pane Novák. Jak se máte, jak se vám vede”, protože oni jsou schopni mu to třeba napsat, ale tyhle “soft skills”, to je, myslím, problém školství obecně. Druhý problém je, že i přesto, že jsme vysoce výběrová škola – máme zhruba 1600 přihlášek a bereme padesát lidí – tak i přesto vidíme ten pokles všeobecných vědomostí. Studenti mají problémy, nebo jim způsobuje nepohodlí, přečíst a pochopit text na A4. Myslím, že je to tím, jak jsou zvyklí z nějakých sociálních sítí číst jen ty posty. A musím říct, že to bude velký problém pro celou společnost. A obecně musím říct, že ta úroveň středních škol je prostě horší.

Co ti zahraniční studenti?

To je jiná kategorie, také si to platí, takže ta motivace je jednoznačná. Ale záleží na tom, odkud pochází. My se teď snažíme získat evropské studenty, izraelské studenty, japonské studenty… Protože ta motivace je u nich trošku jiná a i to pochopení, že tady se chce práce, je někdy daleko lepší.

Jaká je motivace třeba japonského studenta, aby šel studovat do Prahy?

Peníze.

Je to takhle jednoduché?

Je to úplně jednoduché. Třeba v tom Japonsku jsou státní školy, kam se nedostanete a potom jsou soukromé, které jsou strašně drahé a život v Japonsku je už sám o sobě velmi drahý. Takže ekonomicky se jim jednoznačně vyplatí studovat v Praze. To se tak i říká, že japonských turistů je tolik, protože ten turismus je vyjde levněji než život v Japonsku. (smích)

Velké téma je i ten odliv mozků. Platí i ve stomatologii, že čeští studenti dostudují a pak si jdou otevřít praxi do zahraničí?

Neplatí. Vůbec. Ono to vlastně neplatí ani u všeobecných. Právě jak jsem zmínil pana Repka a jeho zprávu pro Senát České republiky, tak tam bylo jasně dokázáno, že ten odliv mozků je sedm procent. Což není nic velkého. Nemluvě o tom, že pořád tady máme tu mezivládní dohodu, že Slováci u nás mohou studovat zadarmo. A část z nich tady zůstává. A teď, jak se tam změnila politická situace, tak i stále více těch studentů, kteří plánovali vrátit se zpátky, tak se poptávají, jestli by nemohli zůstat. Zubní lékaři na Slovensku jsou přitom placeni lépe než čeští zubní lékaři, takže historicky tady studovali a pak odjížděli na Slovensko. Teď tedy uvidíme, jak se to tam vyvrbí celé a kdo zůstane. Je ale fakt, že některé fakulty – zvláště ty blíž Slovensku – říkají, že mají prostě polovinu Slováku a nemají skoro žádné Čechy. No, ale když udělají přijímačky lépe než Češi, tak je prostě vzít musí. Zatím si myslíme, že je to přínos. A třeba naši zahraniční studenti z Íránu a z arabských zemí mají spíše tendenci tady zůstat. Taky byste se, jako žena, asi nechtěla vrátit do Íránu.

Stomatologie a stomatochirurgie jsou obory, které za poslední dekády prochází obrovským vývojem. A ty obory už zasáhla i robototechnika. Už je to tady u nás v plné síle, nebo je to zkrátka stále ještě za hranicemi v takových těch zemích, jako je Asie nebo Amerika?

Já si myslím, že to postupně přichází. V diagnostické fázi nebo v plánovací fázi léčby a ve výrobě protetických výrobků jsme se už dostali do stádia, kdy ty technologie jsou silně vyvinuté. Zatím ještě chybí využití při té reálné léčbě, ale to si myslím, že přijde. Problém je, že zatímco vývoj technologií je exponenciální, naše myšlení je lineární. Takže my dlouho to, co dole bobtná pod úrovni našeho poznání, považujeme za marginální. Jenže ono to potom velmi rychle vyroste. A každý robototechnik vám řekne, že robot potřebuje také dobrou triangulaci – to znamená nějaké usazení. To je těžké třeba na hrudníku, který se s dechem pohybuje. Ale ty zuby jsou většinou pevné tak, že se dají využít. Takže určitě to přijde. Myslím, že to nebude hned, ale přichází to. Vlastně už taková ta neviditelná rovnátka jsou navrhována umělou inteligencí. Samozřejmě ten lékař do toho potom ještě vstupuje a nějak to upravuje, ale ten základní návrh už teď dělá umělá inteligence. Samozřejmě každá nová technologie něco stojí, takže i léčba bude dražší. Zatím tedy nemáme roboty, kteří by jako v Číně nebo v Americe třeba zaváděli zubní implantáty. Je ale také otázka, jak jsou na to ti naši pacienti nastavení, jestli by si to někdo nechal robotem udělat.

To se pak otevírá i ta etická stránka.

Ano. Tomu všemu se i ve výuce věnujeme. Začali jsme vyučovat digitální stomatologii a máme nějaké vědecké výzkumy a vědecké granty třeba na výzkum nanorobotů ve stomatologii. Takže to určitě není jen tak, že bychom ty trendy sledovali, ale snažíme se s nimi jít a snažíme se být i v nějakých částech trochu napřed.

A dá se říct, kam až se dá v tom zajít a co už je sci-fi?

Nedá. Naše jakákoliv předpověď je krátkodobá. Dovedu si představit, že třeba většina výplní by se dala dělat robototechnicky. Ale neví se, za jak dlouho.

A také kolik to bude stát a jestli na to někdo bude mít, že?

Na druhou stranu robot nepotřebuje odpočinek, nemá hypotéku, nemá manželku nebo nerozvádí se s manželkou, nemá děti. To pořízení bude drahé a ten software bude drahý, ale ten vlastní provoz je už potom daleko levnější a efektivnější než práce toho lékaře.

Více než 82 procent lidí podle České stomatologické komory má zubaře na pojišťovnu, dalších 10 procent si péči hradí a neregistrovaných je snad 600 000. Tak jak je to tedy s tím počtem zubařů? Je jich hodně nebo je jich málo?

Ten problém je mnohovrstevný. Když se na něj budete dívat matematicky, tak máme zubařů dost. Doporučení Evropské unie je produkovat zhruba 2,8 nového zubaře na 100 000 obyvatel ročně. To my produkujeme. To je jedna věc. Zásadní problém je v distribuci a ten problém je sociologický. Pokud jste se narodila v Praze, celý život jste v Praze, vystudovala jste stomatologii nebo zubní lékařství v Praze, tak proč byste šla pracovat do Orlové? A takhle to funguje. My máme asociaci stomatologických klinik, kde jsme udělali takový výzkum a zjistili jsme, že ta místa, kde mají nejméně zubních lékařů, jsou také ta místa, odkud jsme na všechny stomatologické kliniky přijali nejméně lidí. Takže ten problém je primárně v regionálním středním školství. Tam jsou tak špatné střední školy, že neprodukují dostatek kvalitních studentů na to, aby byli schopni udělat přijímací zkoušky. To znamená, že většina našich absolventů je z Prahy, z Brna, z velkých měst. Taková čísla máme. A přijímací zkoušky musí být rovné, nikoho nesmíme zvýhodňovat, takže se naplno projeví to, že ty střední školy jsou někde skutečně špatné. A ty okrajové okresy jsou obecně místa, kde se žije strašně špatně. Ty děti ani nechtějí chodit na gympl, protože potom půjdou na vysokou školu a rodiče je budou muset živit, což nechtějí ani ti rodiče a děti tak jdou do učení. Ale je to strašná škoda, protože procento chytrých dětí je všude stejné, jen tyto děti nedostanou šanci. Kolega sociolog Prokop napsal knihu Slepé skvrny, která ukazuje, jak ta úroveň středních a základních škol vlastně determinuje to, co ten člověk bude dělat. To je samozřejmě zase velké politické téma, je to na nějakou školskou reformu, kterou tady naposledu udělala Marie Terezie nebo Masaryk, když posílal učitele do Užhorodu… A bohužel život politiků je od volebního období k volební období, tak tento problém buď nechtějí vůbec slyšet, nebo hledají nějaké zástupné jednorázové řešení. Ale tohle je strašná rána pro ten národ. Spousta kvalitních dětí nedělá to, co by mohla, protože nedostane šanci. Při té bipolarizaci politické scény každé téma může být zneužito, vezměme si ty důchody. Což se týká hlavně jedné skupiny lidí. Ale o těch mladých se vůbec nediskutuje.

Je z toho nějaká cesta ven?

Musí vzniknout nějaká strana opravdu mladých lidí, která bude silná a bude chtít dělat něco pro mladé lidi. Protože tenhle stát dělá spoustu věcí pro důchodce, což je asi dobře, ale pro ty mladé lidi nedělá vůbec nic. Co se týká zubařů, tak typicky krátkozraké politické rozhodnutí je to, že teď se asi dovolí, aby mohli pracovat lékaři z třetích zemí bez aprobace. Aprobace je proces, který by měl mít správně několik kroků a předchází mu nostrifikace, kdy se uzná studium na zahraniční škole. První krok aprobace je jazyková zkouška ve zdravotnictví. Druhý krok je nějaká praxe u akreditovaných zubních lékařů. Akreditaci dává komora a ta by je měla naučit, jak funguje náš zdravotnický systém. A potom je Národní institut pro další vzdělávání, který dělá aprobační zkoušky. A já si opravdu myslím, že tohle zrušení je chyba. První důvod je odborný – prostě víme, že v bývalém východním bloku nebo v arabských zemích existují vysoké školy, kde si ten titul prostě koupíte. Vůbec tam ani nemusíte být. Takže to je špatně pro ty pacienty. Další věc je, že ten člověk stejně asi nepůjde do nějakých okrajových regionů. To je prostě iluzorní představa. Většina z nich půjde stejně do velkých měst. Takže to nevyřeší ten nedostatek péče. Druhá věc, o které se nemluví, je, že když vynecháte jazykovou zkoušku, tak jak se s tím člověkem domluvíte? A anamnéza, získávání údajů od pacienta, je nedílnou součástí jakéhokoliv vyšetření – když neumíte jazyk, tak se můžete rozhodnout medicínsky špatně. A za třetí je to nespravedlivé vůči českým studentům, protože ta škola je opravdu těžká. A teď si ten titul můžou někde koupit. Jako tady jsou lidé, kteří mi předložili diplom na nostrifikaci, je jim 22 let a deklarovali, že měli pětileté studium. Takže ta úroveň půjde celkově dolů. Celkově platí, že zdravotní péče nemůže být dostupná, levná a kvalitní. Když máte dostupnou a levnou, tak není kvalitní. Když máte kvalitní a levnou, tak není dostupná. Vždycky v té trojnožce jedna noha bude chybět.

No a pak ten pacient bude těžko shánět kvalitního zubaře a může pak jít i do kvalitní soukromé kliniky, kde ho jen ten první vstupný dotazník bude stát nemálo peněz.

Tak to prostě bohužel je. Ten problém ale je dlouhodobý a tkví vlastně v tom, že my máme defenzivní stomatologii. Defenzivní stomatologii znamená, že řešíme následky – kazy, plomby, vypadlé zuby, extrakce. My bychom to ale měli přehodit na preventivní stomatologii. Myslím, že po revoluci to dávalo smysl, protože tehdy ta úroveň péče byla hrozná. Ta se zlepšila, ale vlastně ta snaha o tu prevenci vypadla. My bychom přitom v té současné situaci vůbec nemuseli být. Ve Švýcarsku počet studentů stomatologie klesá, protože je tam tak dobrá prevence, že prostě nevznikají kazy, nevzniká paradentóza, takže zubaři vlastně nejsou tolik potřeba.

V čem spočívá ta dobrá prevence? To asi začíná u jednotlivce, ne?

Tu dobrou prevenci musí začít nějaký národní program. Třeba v Dánsku mají na základní škole předmět, který se jmenuje “zdraví”. Tam dětem vysvětlují, jak jíst, jak sportovat, co je zdravé, co není zdravé, učí se tam prevence čehokoliv – i ta zubní. Takže ty severské země a to Švýcarsko, to jsou takové jasné příklady toho, kam bychom se měli ubírat a kde to funguje. A potom máme Anglii, kde je státní zdravotnictví, kde ze zákona máte právo být ošetřen zdarma, ale taky pět let čekáte na zákrok. Takže nejnavštěvovanější anglická videa na YouTube jsou “jak si vytrhnout doma sám zub”. A ta Anglie si samozřejmě nabrala taky spoustu studentů ze zahraničí, ale oni nepracují pro NHS – pro ten státní systém – oni pracují pro soukromé kliniky. Takže ta představa, že tady v Česku vymyslíme naše originální a fungující řešení, nefunguje. Každopádně prevence začíná v dětském věku a můžeme předpokládat, že jim to trochu zůstane v hlavě, nebo doma řeknou “maminko, oni mi říkali, že tady ten kartáček, který už mám rok, už je starý. A že si ho musíme měnit každý měsíc”. A možná i ty rodiče se k tomu můžou přidat. Každopádně to je dlouhodobý běh – my tady zasadíme strom, ale v jeho stínu sedět nebudeme. Ale když to neuděláme, tak budeme pořád řešit ten problém. Bohužel, byznys plány všech těch stomatologických praxí jsou nastavené na tu defenzivní stomatologii – musíme udělat tolik výplník, tolik korunek, tolik věcí. To znamená, že tady musí zasáhnout jednoznačně stát a definovat nějakou strategii do budoucna. Každý politik řekne “máme málo zubařů, učte víc zubařů”. Ale budeme to potřebovat? Máme 600 000 neregistrovaných, to ano, ale z toho část chodí do soukromé praxe. 150 000 nikdy k zubaři nechodilo a nepůjdou. Ten stát prostě potřebuje víc prosadit prevenci. Jeden můj kolega říká krásný příběh, který vyčetl, když byl v Číně. Ve staré Číně to bylo tak, že ty jsi platil doktorovi, když jsi byl zdravý. A on ti platil, když jsi byl nemocný. Pokud jsi tedy dodržoval, když jsi byl zdravý, ta jeho doporučení. A pokud existuje nějaký opravdu preventivní program, který z mého hlediska má smysl už v tuto chvíli, tak jak je, tak je to placení té dentální hygieny.

Máte nějaký profesní sen?

No, můj profesní sen vlastně je, aby ti moji žáci byli lepší než já.

Z čeho máte radost?

No tak život nabízí spoustu radostí, ale profesně mám radost z toho, že i v té profesionální komunitě stomatologů se najde skupina lidí, kteří se třeba té prevenci věnují, kteří dělají tu práci navíc, aniž by museli. Existuje tady iniciativa Dětský úsměv, kterou paní doktorka Zallmannová vlastně vydupala ze země. Dělají to sami, ze začátku to bylo bez sponzorů, takže to je něco, co mi přináší aspoň takovou radostnou vyhlídku do budoucna.

René Foltán
René Foltán · Foto: RADIO PROSTOR