Radio Prostor

Že chodí cestu do Santiaga jen ženy okolo padesátky? Předsudek, říká cestovatelka Julie Růžičková

Turistika

Julie Růžičková je znalkyně vztahů na pracovišti a spoluzakladatelka fondu Filantia. Je ale také velká cestovatelka, která spolu s Jitkou Jandákovou lowcostově prochází Českou Republiku a celý svět. O svých zážitcích píší pro blog Kam když ne teď a vydali knihu Až na kraj světa. Právě o cestování Julie Růžičková mluvila s Lubošem Procházkou v Prostoru pro dva. Jaké to je opustit komfortní zónu a vydat se na dobrodružství s batohem na zádech?

PROSTOR PRO DVA

Rozhovor s Julií Růžičkovou

0:00

0:00

Rozhovor s Julií Růžičkovou:

My jsme vlastně v polovině prázdnin, tak nám dejte tip, kde jste třeba byla a kde to bylo hezké.

Tak to dám moc ráda, protože mám velmi čerstvé zážitky. Nedávno jsem se vrátila z trošku delšího vandru po Korsice, kde jsme s mojí putovatelskou kolegyní a kámoškou Jitkou prošly hory. Ušli jsme nějakých 350 kilometrů, bylo to senzační, spali jsme v kempech i na divoko. Můžu také doporučit krásnou přírodu na Novohradských horách. To byl cyklovandr se spaním pod širákem a bylo to senzační.

Váš blog, kde o výletech píšete se jmenuje Kdy když ne teď. Z toho názvu je jasné, že “když mám teď volný čas, tak vyrazím”. Ale cestování samozřejmě stojí prostředky, čas a spousta lidí je vázáno i rodinou. Jak to děláte vy a jak to dělá kolegyně?

Máte velkou pravdu. My jsme začali s Jitkou takhle intenzivně cestovat vlastně až před rokem v létě. Do té doby jsme také měly povinnosti v rodině, děti nebyly ještě tak zcela samostatné, taky jsme nevěděly, že si vlastně můžeme dovolit takovou svobodu. A samozřejmě pro nás, pro ženy, je skutečně dlouho limitující ta rodina, závazky a děti. Ale před tím rokem jsme si řekly, “kdy, když ne teď”? A šly jsme naší první cestu – to bylo přes Santiago de Compostela až na konec světa do Fisterry. Bylo to mimořádné.

A jak je to s penězi?

Snažíme se jezdit lowcostově. Pokud jdeme do světa, tak se dnes dá pořídit letenka za rozumné peníze a jinak chodíme – nepoužíváme vlaky, autobusy, ani stopy, takže tohle taky něco ušetří. Máme to založené na tom, že se pohybujeme na kole nebo pěšky a opravdu spíme v těch kempech, v levných ubytovnách a tady po Čechách cestujeme s plachtou, která nás chrání jen před deštěm nebo před rosou. Snažíme se šetřit, o tom žádná.

Kdybych já vyrazil na takovou cestu, tak jsem zvyklý na nějaký standard. Vy ho ale během cestování záměrně opouštíte. Je to tak?

Ano, skutečně musíte opustit ten svůj komfort a životní styl. Postupně si na to zvykáte, zjišťujete, že vám to vlastně dělá dobře, že sám sebe ohromujete tím, že to dáváte. Samozřejmě, občas po vás při tom spaní lezou mravenci, někde zlobí komáři, ale my se nikdy nesetkali v podstatě s žádným jiným rizikem. Chápeme, že pro řadu lidí by to asi bylo dost nekomfortní, ale my jsme i důkazem toho, že to lze překonat a že si vlastně můžete ustlat kdekoliv. To je prostě ohromné.

Jak je to s mobilními telefony?

Ty jsou skutečně pro nás nezbytnou součástí. Výhoda je, že kdyby skutečně byla nouze, tak máte tlačítko tísňového volání. Ale především tam máte mapu. My chodíme jen podle aplikace Mapy.cz, Doporučuji mít je stažené offline – protože se můžete dostat do situace, kdy budete mimo signál. Nezbytná je také powerbanka, protože můžete být třeba tři dny bez elektřiny.

Bylo by to ještě více očišťující bez mobilního telefonu?

Myslím, že ne. Mobil opravdu používáme jen pro čtení v mapách a pro focení. Nečteme ani žádné zprávy. Na Facebooku pro přátele sdílíme krátké střípky z cest – to nám pak slouží zpětně i jako takové zápisky pro nějaké pozdější psaní na blogu. Jinak se fakt nenecháváme rušit čímkoliv a všichni naši spolupracující i rodina jsou hrozně fajn, protože vidí, že jsme na cestě a nijak nás “nevytrhují”.

Vy jste tu úplně první cestu podnikli do Santiaga a ještě dál. V čem je síla té cesty do Santiaga? Proč je tahle cesta tak vyhledávaná a kdo ji nejčastěji volí? Je to snaha získat jiný životní směr, dojít tam a uvědomit si sílu svého těla, nasát tam nějakou energii, možná se spojit s Bohem?

Říkáte to úplně správně. Vyjmenoval jste vlastně všechny možné motivace. Ta pouť je mimořádná. Hodně lidí ji volí možná jako svoji první, protože je jednak známá – má velkou historii, je velmi dobře značená, je relativně bezpečná a ve Španělsku má fantastické zázemí… A ono je několik tras. My jsme zvolili tu, o které se říká, že je nejnáročnější, protože vede skrze hory a je to 450 kilometrů. Ale na žádné z těch tras se nemůžete vážně ztratit a je to relativně levné. To je taky fajn argument. A pak je tam samozřejmě velký duchovní důraz. S Jitkou jsme samy byly zvědavé. Jsou to velmi intimní zážitky, ale nám se vážně děly zázraky a hodně věcí se změnilo – a myslíme si, že trvale a stále se mění po tom, co jsme se vrátily. Takže pro nás to bylo velmi zásadní, velmi zlomové. No a ujistily jsme se v tom, že to je návykové a že v tom chození a putování budeme pokračovat.

Šly jste tu cestu jako věřící lidé?

Nejsme úplně praktikující katolíci, ale i tím, že obě dvě pracujeme v Charitě Česká republika, tak známe hloubku toho duchovního rozměru a čekaly jsme, že se s ním setkáme. Ale vlastně i jako poměrně aktivní sportovkyně jsme si chtěly ověřit, jak zvládneme tuhle fyzickou zátěž – protože dokud to nezkusíte, tak nevíte, jestli vám ty nohy odejdou, udělají se puchýře, zvládnete nosit ten batoh… My jsme chodily v průměru třicet kilometrů denně, a to už někdy ta záda fakt bolí.

Je nutné se při startu té cesty někde hlásit, oznámit, že jdete?

My jsme nějaké praktické rady na tu cestu – i co si sebou zabalit a jak to probíhalo – sepsaly v knize, která vyjde teď v polovině srpna: Až na kraj světa. Ale nikde se hlásit nemusíte. Můžete získat památku – potvrzení přímo od katedrály v Santiagu, že jste tu cestu ušel. Co vám můžu doporučit, je ještě si tady v Česku koupit takzvaný credentials neboli cestovní pas. Stojí asi čtyři stovky a prodává se v různých knihkupectvích a na internetu. A tady do toho pasu cestou můžete sbírat razítka. To je jediné, co můžete předem. Můžete samozřejmě i vyrazit s nějakou skupinou, ale nikde se hlásit nemusíte a nikde se nemusíte ani registrovat.

A kdybych si třeba po cestě zlomil palec?

Vy se budete chovat, jak byste si choval kdekoliv jinde na cestách. A proto je i dobré ten mobilní telefon vzít. Můžete si vyhledat kontakty na nějakou nejbližší tísňovou linku nebo v podstatě zavolat si místní záchrannou zdravotní službu. Tohle fakt není cesta jako byste třeba jel do Grónska nebo někam do divočiny. Jsou tam lékárny, jsou tam malé potraviny… Taky se nám stalo, že jsme udělaly tu chybu, že jsme si předem nerezervovaly ubytování. Pak jsme přišly, třicet kiláků v nohách a nebylo volno. Ono vás to naučí. Vzadu v knize popisujeme další tipy na cestu – kolik třeba stálo kafe nebo čím si mazat nohy.

Tak už se těším, až si přečtu knížku Až na kraj světa od Julie a Jitky a pak už můžu vyrazit a vyčistit si hlavu.

To, co se vám stane s hlavou a s tělem… Člověk opravdu vyjde ven do téhle neuvěřitelně překrásné přírody a je tam sám. To byla další výhoda naší trasy, která se jmenuje Primitivo – je strašně málo frekventovaná. My jsme třeba za celý den v průměru potkali pět lidiček. A to dělá taky hodně. Fakt tam putujete sami, není to davovka.

A kam jste pak ještě došly?

Tím by ta knížka mohla také zaujmout. Někdo může říct, že už je “přesantiágováno” a “už jsem toho slyšel hodně”... Tak my jsme šly až na kraj světa – protože do 15. století bylo městečko Fisterra, které je přímo u Atlantiku, považováno skutečně za konec světa. A my jsme se vlastně nechaly inspirovat knihou Aloise Jiráska, která se jmenuje Z Čech až na kraj světa, která vypráví o putování knížecí skupiny v tom 15. století. A my jsme si párkrát z té knihy také citovaly, protože jsme se opravdu zastavovaly na místech, o kterých ten Jirásek píše. A musím říct, že ta Fisterra je neuvěřitelně krásné místo.

Už máte naplánováno nějakou další cestu plnou výzev?

My jsme rádi, že chodit i tu vysokohorskou turistiku se dá, jak říkáme, do sta let. Nás to bude hnát dopředu ještě mnoho a mnoho let. Další, řekněme, neobvyklou cestu plánujeme až na příští léto, je to prostě časově náročné a tu letošní cestu jsme si už odbyly – to byla ta Korsika. O ní teprve budeme sepisovat nějaké příspěvky na náš blog, protože to bylo taky mimořádné. Šli jsme i kus GR20…

Co to je GR20?

To je v podstatě nejtěžší evropský trek. To už je opravdu hodně vysoké převýšení, jsou to skály… Někde píšou, že nepotřebujete zkušenosti s horolezectvím. No, já bych třeba řekla, že ano… Takové delší cesty mimo Českou republiku si ale můžeme časově a finančně dovolit jednou za rok během léta. Pro příští rok zatím uvažujeme o severním Švédsku. Ale v tom mezidobí rozhodně nesedíme na zadku – poznáváme tu naši krásnou českou zemi, tím i trénujeme a musím říct, že se to opravdu vyplácí. Tak jsme si řekly, že co měsíc, to jeden vandr po České republice. Takže my se v pátek sbalíme, dáme bágl na záda a do neděle cestujeme. Jitka je v tom fantastická, je takový větší iniciátor a plánovač těch tras. Takže my spolu objevujeme krásná místa, která zase tak dobře neznáme, ať už to jsou Krušné hory, oblast Sudet, teď například Třeboňsko, Novohradské hory a Lužické hory… A vlastně tam nepotkáte živáčka za celý víkend, tam si musíme i nosit to jídlo a pití, protože třeba v pohraničí nejsou krámky a vymizely tam i hospody – je to škoda. Takže spíme pod širákem, děláme si ohýnky, když je zima… Občas je i taková zima, že ráno nemůžeme ani zabalit ten spacák, jak je zmrzlý. A to jsou prostě ohromné zážitky. To je něco, co je posilující, osvobozující a návykové.

Furstova
Julie Růžičková · Foto: RADIO PROSTOR